"Dám Ti loveckého psa, kterého jsem dostal v Irsku; je velký a není horší než srdnatý muž. Součástí jeho přirozenosti je také lidský důvtip - bude štěkat na každého člověka, o kterém bude vědět, že je to Tvůj nepřítel, ale nikdy na Tvé přátele. Možná také uvidí v obličeji člověka, jestli to s tebou myslí dobře nebo ne, a položí za tebe svůj život, aby dokázal, že je skutečně Tvůj."
V devátém nebo desátém století, když pes sloužil člověku, zaznamenal Olaf, norský syn irské princezny, skandinávskou pověst, která popisovala irského vlkodava s vroucí láskou a obdivem. Dnes, kdy člevěk slouží psu, milovník vlkodavů slyší ozvěnu Olafovy oslavy nebojácného a oddaného chrta. Obrovský velikostí, se srdcem otevřeným lidem, takový je od přírody irský vlkodav. Jemný a kavalírský, dá svě srdce lovu, ale dříve je dá Vám. Dejte mu na oplátku své a budete mít přítele na celý život.
Historie irského vlkodava - vznešeného, oddaného a věrného...
Historie irského vlkodava, který bývá nazýván "pes králů a král psů", je ještě starší než název země, která mu dala své jméno. Předpokládá se, že vlkodavové přišli do Irska s Kelty (kolem roku 400 před n.l.), kteří byli nejen vynikajícími chovateli dobytka, ale i psů. Ve své domovině se tito psi těšili veliké oblibě a vážnosti. Znak starých irských králů obsahoval list jetele, harfu a irského vlkodava, který stál pod mottem: "Gentle when stroket, Fierce when provoket", což volně přeloženo zní: "mírný, když je hlazen, divoký, když je drážděn".
Vlkodavové se často vynořují ve starých písních a ságách. V jednom zpěvu je řeč o Fallinim, psu krále Iruaida, který byl tak velký, že všechna zvířata při jeho pohledu padala k zemi. "Tento pes mocných činů, který byl neodolatelný, ve své bojovné tvrdosti, byl lepší než jakékoliv bohatství" říkají bardi. Jindy byl básníkem Bethem Gélertem oslaven pes Llewellyna, prince z Walesu slovy: "Květ svého plemene, tak věrný jako ovce v domě, lev na lovu". První písemná zmínka o irském vlkodavovi se datuje roku 391 n.l., kdy římský konzul Quintus Aurelius Symmachus děkuje svému bratru Flaviánovi za sedm irských psů: "Celý Řím na ně hleděl s obdivem."
Podle sbírky zákonů welšského krále Howela Dobrého z roku 930 stál vlkodav z chovu krále 240 pencí, pes bez loveckého výcviku stál 120 pencí a štěně 30 pencí. Anglický chrt stál jen polovinu a za jezdeckého koně se platilo 120 pencí, za obyčejného koně do pluhu 60 - 120 pencí a za ovci 21 pencí. Toto srovnání cen může dokumentovat, jakou cenu měl tehdy dobrý vlkodav. Když byl vlkodav poraněn, hrozily pachateli tyto pokuty: 240 pencí za poranění jedné nohy, 24 pencí za poranění oka. Jeden z nejstarších příběhů vypráví o válečníku Setantovi, který zabil obrovského Culannova psa a pak místo něj musel rok hlídat Culannův majetek s obojkem na krku. (Později v 15. století bylo vydáno nařízení, podle kterého musel mít každý okres 24 těchto psů na ochranu farmářů před vlky.)
I z pozdějších písemných pramenů je možné vyčíst, jak moc byl vlkodav ceněn a obdivován, navíc se z nich
dozvídáme i více o jeho tehdejším vzhledu. V díle "Antiquities of Ireland" sira Warrese z r. 1637 stojí: "Nemohu se nezmínit o psech, kteří byli obvykle nazýváni vlkodavy, protože se zvlášť hodí k lovu na vlky. Mimo tyto vlastnosti mají pěknou postavu a jsou značně velcí a silní." Roku 1654 napsal Ch. Wase: "V Irsku je chována rasa chrtů, která je rychlá, silná a z přirozené nenávisti schopna jít na vlky. Tito chrti mají neuvěřitelnou sílu a odvahu, takže jsou žádáni z ciziny, např. i polský král lovil velkou zvěř s těmito psy." V Holinshedově Historii Irska z r. 1660 o vlkodavovi čteme: "...kraj má dále vlky a chrty, aby je lovili. Těla a nohy chrtů jsou silnější než u hříběte."
Vlastnictví irských vlkodavů se stalo výsadou králů, šlechticů a básníků, jejich obojky byly často vyrobeny ze zlata a drahých kamenů, byli cennými dary pro královské dvory po celé Evropě i Orientu.( Historickými majiteli irských vlkodavů byli např. španělský a švédský král, polský král Jan, kardinál Richelieu, velký mogul Jehnagier, královna Alžběta I. nebo anglický král Jiří V. (vl. 1910 - 1919), dědeček současné královny.) Z Irska bylo odváženo tolik vlkodavů, že za vlády Cromwella, roku 1652, byl vydán zákaz vývozu těchto psů z Irska a Anglie.
Postupné vymizení vlků v Irsku a Skotsku zapříčinilo, že vlkodav se stal vzácným, nastává doba největšího úpadku. Smith ve své "History of Waterfold" roku 1774 označuje vlkodava jako dříve hojného, nyní však téměř vyhynulého. Se zmizením tohoto plemene upadly v zapomnění i údaje o jeho minulosti a o původním vzhledu a nikdo už nevěděl přesně, zda byl starý vlkodav hladkosrstý nebo hrubosrstý a v jakých barevných rázech se vyskytoval.
Největší zásluhu na obnově irského vlkodava má bezpochyby kapitán britské armády George Augustus Graham. V roce 1879 nastínil vývoj rasy ve svém spise "The Irish Wolfhound" a v roce 1885 ho doplnil: "Roku 1863 jsem se začal zajímat o vlkodava. Má tento král mezi psy opravdu upadnout v zapomnění?" Tak začala 34 roky trvající práce na obnově plemene, do níž kapitán Graham investoval na 20 000 liber (při tehdejší ceně libry!).
Vlkodav byl, jak Graham sám říká, jeho životním dílem. Hledal dobré psy bývalých psinců, sesbíral během roku rodokmeny asi 300. psů, které sahaly zčásti až do roku 1815, podařilo se mu vypátrat ještě několik potomků starých kmenů.
Šest psů, s nimiž Graham nakonec začal svou práci, byli zřejmě všichni více či méně navzájem příbuzní. Pokoušel se nyní s těmito psy, nejdříve bez jakéhokoliv přimísení jiných plemen, obnovit irského vlkodava, ale nedosáhl žádaného výsledku, především psi neměli velikost, kterou si přál. Přikřížil tedy silné skotské deerhoundy z kmene "Glengarry", později kryl svou fenu "Banshee" s těžkým barzojem "Korotai". Vrhla 11 štěňat a konečně přikřížil tibetského mastifa. Jeho nejdůležitější chovnou fenou byla "Sheelah", dcera sourozeneckého páru "Swaran II" a "Moira". Jejich otcem byl "Oscar", jehož předky je možno stanovit až do roku 1841.
Kromě Grahama lze jmenovat dalšího významného chovatele, majora (později plukovníka) Garniera. Vlastnil větší počet psů různých plemen. Aby vyšlechtil své "wolfhounds" větší, přikřížil německé dogy, barzoje, deerhoundy a "medvědího psa"(?) Svůj chov založil na následujících pravidlech: "Pes (samec) je odpovědný za kosti, velikost a barvu potomstva. Čistokrevný partner má větší vliv na potomstvo než méně čistokrevný. Cílené křížení dvou velkých plemen může zvýšit velikost potomků o 1 - 2 palce." Graham a Garnier, ač ani oni nezůstali ušetřeni zpětných zvratů, měli se svými chovatelskými pokusy úspěch. V roce 1879 byla na výstavě v Dublinu poprvé otevřena třída irského vlkodava. První cenu získal Grahamův "Scot", silný, červené barvy, bohužel jen 75 cm vysoký. Jiní psi z Grahamova chovu dosahovali však již tehdy pozoruhodných výšek. Jednoho ze svých psů, který měřil v
kohoutku 89 cm, nechal portrétovat v životní velikosti. Dlouhou dobu byl pes "O´Leary (uhynul roku 1902) považován za prototyp plemene. Byl silný, 82 cm vysoký a jako své předky má uvedeny německé dogy, skotské deerhoundy a irské vlkodavy. Jeho preparát je vystaven v "Museum of National History" v Londýně.
V roce 1886 předložil Graham spolu s Garnierem první standard irského vlkodava. Platí, jen s několika nepatrnými změnami dodnes. Roku 1885 založil Graham "Irish Wolfhound Club" (jehož předsedou zůstal až do své smrti 21. října 1909) a na přelomu století dosáhli Graham s Garnierem svého cíle - vlkodav byl zase žádán. V roce 1902 zvolily irské gardy vlkodava "Raja of Kidmal" svým maskotem, plemeno se opět těšilo královské přízni, dokonce sestra krále Jiřího VI. (otce dnešní královny) byla v letech 1930 - 1964 předsedkyní Klubu irského vlkodava. Přes tuto vysokou protekci následovalo uznání Kennel Clubem teprve v roce 1925.
Dnešní irský vlkodav je mohutný, velký pes impozantního zjevu, velmi svalnatý a silný, přesto však
elegantní, s prostorným, aktivním pohybem. Většinou málo štěká, není agresivní a miluje lidskou společnost.
Na rozdíl od ostatních chrtů je irský vlkodav pes nesmírně klidný, dokonale vyrovnaný, který nepostrádá jistý nadhled daný patřičnou dávkou sebevědomí. Je ohromně trpělivý k dětem. Je šťastný se svým pánem na pěší túře v horách i doma u televize. Přesto však je pohyb pro vlkodava přirozeností a není nic hezčího, než vidět tohoto psa s elegancí jemu vlastní prohánět se volnou přírodou.
Do ČR byl irský vlkodav přivezen v roce 1975 a plemeno bylo zařazeno do klubu slučující všechny chrty. V roce 1995 byl založen samostatný klub pro irského vlkodava a deerhouda.
více na www.wdk.cz
(click) |
